Jednou z nejdůležitějších operací, které nás letos čekají, je výměna oken, protože stará už hrozí, že by se taky mohla rozpadnout pod upřenějším pohledem. Dřevo je sice dřevo, ale pořád se jedná o materiál stále pracující a hlavně nikoliv bezúdržbový. Proto jsme se rozhodli pro plast.

Inzerátů firem, vyrábějících plastová okna, je sice plný tisk a i ve schránkách občas nějaký ten leták přistane, samozřejmě včetně webových adres, jenže kdo to má všechno procházet?

Jak jsem si dovolil poznamenat ve svém předchozím příspěvku, neměl bych posílat rouhací SMS.

Na druhý den jsme totiž zjistili, že mé zběsilé točení hlavním uzávěrem vody tam a zpět nezůstalo bez následků. Hajzl, nebo chcete-li toaleta, jehož nádržka se už předtím napouštěla tempem jedno spláchnutí za půl dne, přestala natékat definitivně. Rodinná rada čili manželka a tchýně došla k názoru, že by se asi měl koupit nový.

Tato epizoda je sice mimo pořadí, ale zato se skokem ocitáme v reálném čase, tedy v dnešním podvečeru.

televizní stolek

Spodní část je torzo šicího stroje, deska z rozebrané skříně, půl hodinky řezání, broušení a šroubování. Při výrobě nepadlo ani jedno sprosté slovo :))

Jednoho sobotního rána jsme se vydali do Města doplnit zásoby tenčícího se proviantu. Protože jsem odpoledne zamýšlel uvést do provozu druhý domácí debilizátor čili televizi, a bez připojení na anténu člověk většinou dostane jenom vysílání pro ženy, zastavili jsme se ještě u místního elektroprodejce koupit kus koaxiálu a konektory.

Jsem městské dítě. Mimo jiné to znamená, že práce ve smyslu její klasické socialistické definice (Ja su hornik kdo je vic) nikdy nebyla mým kamarádem, životním cílem a pochopitelně ani vysněným způsobem obživy. Teorii potvrzovaly jak mé cílené vyhýbání fiktivním pracovním povinnostem na rodinné latifundii, kterou rodiče pořídili v raných osumdesátých, snad ze strachu, že to kolektivní zemědělství vede od desíti k pěti, ale i chabé výsledky v tak důležitém základoškolním předmětu, jakým bezesporu byla pracovní výchova.