Epizoda nultá aneb Intro

Jsem městské dítě. Mimo jiné to znamená, že práce ve smyslu její klasické socialistické definice (Ja su hornik kdo je vic) nikdy nebyla mým kamarádem, životním cílem a pochopitelně ani vysněným způsobem obživy. Teorii potvrzovaly jak mé cílené vyhýbání fiktivním pracovním povinnostem na rodinné latifundii, kterou rodiče pořídili v raných osumdesátých, snad ze strachu, že to kolektivní zemědělství vede od desíti k pěti, ale i chabé výsledky v tak důležitém základoškolním předmětu, jakým bezesporu byla pracovní výchova.

Přes to všechno jsem se tohoto procesu byl nakonec nucen zúčastnit, neboť nabídka prázdninových brigád, a to i pro mladé intelektuály a podobná nefachčenka, byla omezena toliko na činnosti v oborech vysloveně manuálních. Nu a životně důležité předměty, jako kupříkladu kuřivo, alkohol, či značkovou elektroniku TESLA, i před někdejší Marxovy vize nikde zadarmo dát nechtěli.

Poněvadž byl tento způsob vydělávání prostředků na obživu sice oč bídnější, ale o to jistější, věnoval jsem se mu chvíli i po završení svého vzdělávacího procesu. Dlužno poznamenat, že po odečtení vojenské služby, což by byla epizoda sama pro sebe, nepřesáhlo toto období tři měsíce. Poté jsem byl vtažen, na nátlak vlastní matky, občas přezdívané macechou, a přes můj odpor vtažen do bahna státních služeb (dalších X epizod :)), ze kterého jsem se dosud nevyhrabal.

Je tedy pochopitelné, že úprava či oprava nějakého problému doma spočívala ve vyhledání vhodného kontaktu, objednání služeb a jejich následnému zaplacení. Maximálně, pokud se k této činnosti náhodou propůjčil nějaký kamarád či známý, byl jsem schopen kolaborace ve stylu nakup, dones, podrž anebo nalívej, ostatně ta je nejoblíbenější dodnes.

Jenže život je neuvěřitelná kurva. Nešťastnou shodou okolností jsem byl odsunut z města na vesnici, do baráku, kde se ode mě očekává plnění funkce jediného mužského elementu. Pravda, zatím ještě ne definitivně, ale nezadržitelně to tam směřuje. A protože taťka stát neplatí nijak extra, nezbyde mi nic jiného, než se do spousty věcí pustit vlastníma rukama. Tato situace si vysloveně říká o na první pohled neřešitelné obtíže, tragikomické situace (ano, už se jich pár na pořadu dne bylo), a doctor Železný by na tom svého času byl možná schopen postavil sitcom. Každopádně, vyprávění těchto historek mezi známými či kolegy z práce mělo celkem úspěch, tak proč je nezkusit rozšířit ještě dál.

Stay tuned :)

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <code> <pre> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Images can be added to this post.

Více informací o možnostech formátování

`