Během posledního týdne na nás vylétne vejce snad z každého druhého článku. Zkusím tedy přidat ještě jeden, ale slibuji, že kromě úvodního odstavce v něm žádné hlubokomyslné úvahy, Paroubka, ČSSD, ODS, pravici, levici ani Czechtek nenajdete.

Jak mí pravidelnější čtenáři postřehli, léta s dvojkou na začátku už mám (bohužel) nějaký ten pátek za sebou, základní školu jsem tedy začal navštěvovat na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Mimo jiné se tehdy v rozvrhu vyskytoval předmět nazvaný občanská výchova, který měl za úkol z nezbedného žáčka vychovat vzorného socialistického ovčana.

Uznávám, že skládat povinné zkoušky z marx-leninismu na vysoké asi taková prdel nebyla, ale my jsme občanku měli celkem rádi. Nepsaly se písemky, nezkoušelo se a soudružky učitelky se předepsaných osnov držely jen velmi volně. Vysvětlujte taky jedenácti-dvanáctiletým parchantům rozdíl mezi demokracií a socialistickou demokracií, když oblíbený příměr, že rozdíl je asi stejný jako mezi aktem a pietním aktem, by byl minimálně na kárné řízení. Mnohem častěji tedy docházelo na příběhy ze života, samozřejmě s morálním ponaučením na konci.

Mnoho si jich už nevybavím, ony to taky nebyly žádné brutality typu story Pavky Korčagina, ale na jednu jsem si právě během tohoto týdne s omeletou vzpomněl. To když došla řeč na opravdu nevkusnou volební kampaň v roce 1946. Na podrobnosti si už asi nevzpomenu, i google nechám protentokrát na pokoji, myslím že nejsou až tak podstatné. Pointou příběhu totiž bylo, že dnes už díky socialismu takové nechutnosti zažívat nemusíme, protože máme tu vymoženost voleb s jednotnou (a jedinou) kandidátkou Národní fronty!

Takže přátelé, nenechme se médii ani politiky zmást. Nechci jednotnou kandidátku nové národní fronty! Dokud létají vejce, je to s demokracií v naprostém pořádku!